Potušení

Viděl jsem louku a měsíc –

byl nad ní

a svítil jak blázen, co taky nespí.

A po loukách potmě se toulá,

kouká po holkách,

co tady tančí,

co mají nohy a ruce tak úžasně bílé.

Zkoumá,

jak asi chutnají s nimi ty chvíle.

Cloumá, klínem to cloumá,

doma svou má.

Ještě to může zastavit.

Cloumá, klínem to cloumá,

doma svou má, vílu.

Ještě to může zastavit.

Tu víly stvořily kruh

a v jeho středu jsem stál.

Vítr jen popohnal vzduch

a pak vál dál.

Tu v jednu všechny se náhle smrsknou a –

stanou se peřinou, kterou mi vytáhneš

nohou, když spíš a zdá se ti sen, který mrazí.

Jak rád bych s tebou v něm teď byl,

daleko od tmy, luk a víl.

Můj cíl je cesta s tebou,

jak rád bych s tebou v něm teď byl,

daleko od tmy, luk a víl.

Můj cíl je cesta s tebou.

Na louku dopadl svit,

slunce si převzalo svět.

Chlapečku, přestaň už snít,

co všechno bys sved.

Dospěl jsi zdárně až sem,

kouzlo víl opadá,

kouzelnou hůlku si vem

a nauč se ovládat

tu moc, co po dlouhé stovky let

učí nás muže nemyslet.

Ten žár,

tu vášeň temnou,

kdy ladné křivky víl a dam

jak oheň mysl napadám.

Můj cíl je cesta s tebou.

Jako bych náhle zesílil,

tatam jsou čáry lučních víl.

Můj cíl je cesta s tebou.

Odpusť mi, prosím, kým jsem byl,

už nejsem v moci temných sil.

Můj cíl je cesta s tebou.