Malý Vítr

Malý vítr, ještě ne dost starý na to,

aby sílu, co má, moh srovnávat s tátou.

Ráno zved se a vál městem jižní branou,

od lidí se držel stranou, neb ho matou.

Pak se nad náměstím vznes,

foukal tak, až pouštěl děs,

a děsně rád by, kdyby fotr to viděl.

Že se tady přestal bát,

že jak cítí, že chce vát.

A kdekdo divil se tomu, že pak odvanul domů.

Vždyť tam, kde mluví se tiše

byl slyšet.

Vaň, přece–duj ještě chvíli,

to my si tě vymodlili.

A co já.

When always Dajána.