Věštkyně

Jak mraky v bezvětří

stojíme nehnutě

doufáme, že nás ušetří

té velké pokutě.

Za jízdu v protisměru,

za datum spotřeby,

za slabost pro nevěru,

za lety po nebi.

Kdo ví, zda můžem jít

a dýchat z plných plic,

zda odpustí nám hříchy,

anebo vůbec nic,

zda odpoví nám časem,

kdo z nás byl na vině,

ta dáma s tichým hlasem

zvaná láska, věštkyně.

Zkoušíme z padlých hvězd

vrátit si naději,

po cestách najít jednu z cest,

tu snazší raději.

Chcem křičet do hor ze skály

manifest ohrožených vět,

které jsme dávno prodali

za dny, co nejdou vrátit zpět.

Kdo ví, zda můžem jít

a dýchat z plných plic,

zda odpustí nám hříchy,

anebo vůbec nic,

zda odpoví nám časem,

kdo z nás byl na vině,

ta dáma s tichým hlasem

zvaná láska, věštkyně.

Stačí zamést před svým prahem

poslední smítka křivd a lží

smazat, co bylo jedním tahem,

a o nic víc už neběží.

Snad vidíme se příště

v jiných životech,

v jiný čas, na jiném místě,

v knížkách, v básních, v bonmotech.

Kdo ví, zda můžem jít

a dýchat z plných plic,

zda odpustí nám hříchy,

anebo vůbec nic,

zda odpoví nám časem,

kdo z nás byl na vině,

ta dáma s tichým hlasem

zvaná láska, věštkyně.