Smršť

Tu noc, když ticho rušil telegraf

a tmou letěly stíny létavic,

já šel a pod kůži se vetřel strach,

tak náhle na chlapa z ničeho nic.

Tu noc, když ďábel z těla vyhnal hřích,

jak nůž čepelí větrnou,

já řval a se mnou prchal dravců šik,

rychle než nás vlny zahrnou.

V tom vítr se zvedl, lámal stromy jako sirky

Gmi Ami Dmi

a z řeky stal se dravý proud,

obličej bledl, hnízdo se sovími pírky

viděl jsem v záři blesků plout.

Tu noc mě spasil vějíř kořenů,

tam smršť už nestrčila dráp,

dnes vím, že přírodu mám za ženu,

co rány umí brát a rozdávat.

V tom vítr se zvedl ...,

viděl jsem v záři blesků plout,

viděl jsem v záři blesků plout.