Na útěku

Mrholí, v mlze jsem na stopu sám,

marně se vracím a zas utíkám,

na tvoje dlaně, moje milá, zapomínám.

Ty vysoko míříš a já nemám nic,

jen boty, co jdou blátem u krajnic

poznat lán světa a cítit volnost víc a víc.

Tak mě už nečekej, nastálo odcházím,

jsem zatracenej a provařenej chlap na útěku,

s tím se snad vyrovnáš, že v pasti nekřičím,

jsem stará ryba, co hůř se chytá, to víš.

Najednou světel pár jazyků,

zastaví u mě, tak mačkám kliku,

slyším tě zase, jak šeptem říkáš beze vzlyků:

tak vrať se už zpátky, mám o tebe strach,

zas bude to dobrý, už nepřijde krach,

prosím tě, věř mi, já ti odpouštím,

žes ode mě plách. A na mě nečekej.

Tak mě už nečekej ...