Dech

To jemné

co prohořívá hrubým

to jediné

co z mého slova zbývá

co pramení a proplétá se hrudí

co i tebou hne a dělá

že jsi živá

Jako dloihá vlna

co tiší klokot splavů

se rozlévám

a po ramenou stékám

a očima se opřu o tvou hlavu

za peřejemi prám

a pod ním řeka

Vypínám se

prostěradlo v rukou starých žen

svým mizím

nosem ven

a kolena ti skrčím do kolen

Budu

tvůj kabát, křeslo, šála, peřina

za tvými boky známá krajina

se hřát

V dojemném

darovaném chudým

v tom jediném

co čas od času zbývá

když jedna spí, je, obejmutá druhým

nad vodopádem pták

a pod ním ti dva