Litografie

Valentino,

to už sněží

nebo ses jen ze sna dotkla mojí tváře?

Valentino

Co lze stihnut za jedinou noc,

co stačí vyrůst než sad rozpustí se v páře,

Valentino

Zkušenou dlaní,

pátráš po úchopu

na trvdé skále mé hrudi.

Pokud ho nenajdeš do svítání,

volným pádem se vzbudíš.

Nad ránem skláři vytáhnou z pece

mé ještě horké skleněné srdce,

ve kterém zůstal ukrytý

tvůj dech.

Vítr jde od Sudet,

nůž visí nad světem,

těžko říct co bude,

sotva vím, co je teď.

Snášíš se na mě jak sníh

na štíty střech.

Sníh se otřel o zvony,

jako prsty světice,

která se ptá svědomí,

zda není hřích modlit se

a své víře bez kontur

slovy dávat hranice.

Čtyřtisící Jom Kipur,

Bůh se k světu přitulil,

ze tmy sněží na stromy,

milenci už usnuli,

ráno po nich zůstala

- proleželé matrace -

malá litografie.

Jako stopa ve sněhu

co tu zbyla o tanci,

než ji i den rozpije.